Obrazovka do mého života vstoupila před téměř šedesáti lety. Náš vizionářsky založený, ale nesmírně šetrný otec se odhodlal k nákupu televizoru.
menu
Živá vzpomínka na chvíli napjatého očekávání, které jsme od nevzhledné bachraté bedny na komicky titěrných nožičkách měli a ze které se v onu slavnostní chvíli prvního spuštění, ale i po většinu doby její existence, podařilo vyloudit jen šedobílý šum, nevybledla. I proto, že hlava rodiny se rozhodla tuto událost zdokumentovat pečlivě naaranžovanou fotografií, na níž můj bratr s maminkou asi z metrové vzdálenosti sleduje s chabě předstíraným zájmem zrnící obrazovku. Z maminčiny tváře čtu dodatečně lehký despekt k celé té záležitosti.
Příslib neutuchající zábavy v podobě pohádek Štěpánky Haničincové nebo cestopisů pánů Zikmunda a Hanzelky se proměnil na pravidelné a vcelku nudné sledování rozložitého pozadí pana Holmana. Muže se schopnostmi mága, rukávy vykasanými k loktům a nadšením planoucíma ušima, jež nořil do útrob televize, aby diagnostikoval, která že to elektronka opět zkolabovala.
Po osmašedesátém nastalo dlouhé období ignorace televizní obrazovky. Jednak v zájmu odolání řízenému vymývaní mozků, o které tehdejší režim cíleně usiloval a také zcela prostě proto, že pracné vybírání těch pár pamlsků, v podobě nějaké té funésovské komedie, či kriminálního seriálu z hromady nezáživného depresivního „výchovného“ balastu nějak nestálo za to. Nezachránil to ani kreslený pan Vajíčko se skromným a neambiciozním blokem „Naše tipy“, jako prvním slabým závanem reklamy, samozřejmě reklamy v socialistickém pojetí.
V momentě, kdy se v naší rodině, někdy ve druhé polovině osmdesátých let, zabydlel videopřehrávač, nastal u nás obrat v chápání možností obrazovky jako takové. Už jsme nebyli nutně jen pasivními konzumenty „shora“ řízeného pečlivě cenzurovaného obsahu. Už jsme na obrazovce mohli promítat sobě i přátelům sice těžko dostupné, zato hojně sdílené filmy západní provenience (ano, i blbé), vzácně i české trezorové filmy a později Originální videojournal. Mimo jiné nás to obohacovalo vědomím společně sdíleného tajemství.
Naprostým zlomem v používání obrazovky byl teprve průnik PC do naší domácnosti a to rovnou s připojením na Internet. Psal se rok 1997. Monitor měl stále podobu krychle. Bylo mi líto mého zvídavého a vynalézavého táty, který už nebyl sto přejít ze stadia posvátného obdivu k technickému vynálezu k jeho praktickému používání. Naše děti se ho naopak chopily s lehkou samozřejmostí, jejich technické nadání pod tímto vlivem záhy vykrystalizovalo a zaměření studia i volba profese byla pro oba celkem nasnadě. Tolik rekapitulace, skočme teď dvacet let.
Podobně jako jiné děti i naše vnoučata vyrůstají obklopena obrazovkami, více či méně nápadnými a hlavně všudypřítomnými. To je realita. Od batolecího věku intuitivně přejíždějí po obrazovkách prstem. To, co je pro nás nebo jejich rodiče trend, který se učíme chápat, ona doslova nasála s mateřským mlékem. Nechci tím pochopitelně říct, že by děti měly být ponechány obrazovkám napospas, přesto, že nás obrazovky provázejí dnešním životem na každém kroku a trávíme s nimi stále více času.
Obrazovkami jsme obklopeni od rána do večera. Nyní jsou placaté a vejdou se všude. Číhají na nás ve vlacích, autobusech a taxících, v čekárnách a obchodních centrech. Nosíme je po kapsách, v taškách nebo na ruce a výrobci neustále vymýšlejí, jak nám dostat šikovný display přímo před oči nebo dokonce na oblečení. Obrazovky se už objevují také v domácích spotřebičích a stále častěji se hovoří o chytrých domácnostech plných chytrých povrchů, které nejsou vlastně nic jiného než další obrazovka.
Obrazovky nás také stále častěji rozpoznávají a pak přizpůsobují své prostředí našim individuálním potřebám. Jsou prostě „chytré“. Díky digitální stopě, kterou po sobě zanecháváme, získáváme pohodlí v podobě nabídek, které jsou nám ušity na míru. Spolu s chytrými obrazovkami přichází i chytrá reklama, která nás také provází jimi napříč. Reklama, která umí být zábavná a interaktivní, pomáhá nám s výběrem, nabízí dostatek informací, umožňuje snadno nakupovat, objednávat nebo rezervovat. Spolu s panem Vajíčkem smekám v údivu klobouček.
Protože mám v sobě z historických důvodů, stejně jako mnoho mých vrstevníků, zakořeněný jistý kritický odstup od toho, co je mi přes obrazovku sdíleno, nemám zas tak velký problém s výběrem obsahu, který chci sledovat. To samé si tím pádem osvojily naše děti a nečekám, že u vnoučat to bude jinak. Dokud mi bude rozum sloužit, nepřestanu být vděčná za možnost neomezeného čerpání informací z Internetu jak jinak, než skrze obrazovku. Jsem vděčná za možnosti, které mi dává střídání telefonu, počítače a televize v průběhu dne, pokud potřebuji sledovat nějakou událost nebo pokračovat v načaté práci mimo kancelář. To, že reklama zacílí na mé specifické zájmy a postupně přestanu být vystavována kobercovým náletům té méně chytré reklamy – na věci (o které nestojím), na zážitky (které si s lehkým srdcem nechám ujít), i na nesmrtelnost v důsledku železného zdraví (která mě skutečně deprimuje), považuji za skvělý bonus.
V těchto řádcích jde jen o zjednodušený uživatelský a především ryze osobní pohled na fenomén obrazovky. Můj závěr tedy zní: ve svobodné společnosti kompetentních a myslících jedinců je obrazovka přínosem o kterém jsme si třeba před 30 lety opravdu mohli nechat jen zdát. Pomocí Internetu nás spojuje se světem způsobem, jaký lidstvo ještě nemělo příležitost poznat. Tak jak vývoj digitálních médií posledních pár let akceleruje, vím, že už nemám šanci docenit všechny její možnosti. Myslím, že pochopení nové etapy, na jejímž začátku třeba právě stojíme, mně už zcela jistě zůstane odepřeno. Kvůli tomu ale nepřestanu technickému pokroku fandit, stejně tak, jako kdysi nepřestal náš táta.