Milé Dejvice, píšeme Vám…

, Články

Při sbírání podkladů pro tento článek jsme si s kolegyní potvrdily, že jsme obě těžký případ lokálního patriotismu. A postupně, při zpovídání některých kolegů, jsme přišly na to, že v tom nejsme samy. Doufáme, že se nám tímto vyznáním podaří nadchnout pro naši čtvrť i ty z nás, kteří jejímu fluidu ještě nepropadli.

Milé Dejvice, píšeme Vám…

Tak tedy, milé Dejvice,

čtvrti zelená a to doslova i v přeneseném smyslu slova, kolébko undergroundu, čtvrti s pověstnou Hanspaulkou a honosnými vilami s minulostí slavných osobností a soudržností současných obyvatel, hlásíme se k vám hrdě. Stojí tu nejen mnoho významných funkcionalistických staveb, ale třeba také legendární „sen šíleného cukráře” v Podbabě, který, původně zamýšlen jako luxusní hotel pro sovětskou armádní garnituru, byl v padesátých letech paradoxně postaven ve stylu amerického art deca. A nad ním na skalním ostrohu se, pro změnu, vyjímá romantická zřícenina Baba. Kolorit důvěrně známý z povídek Péti Šabacha nás tu provází každý den.

Milé Dejvice, jste považovány za lukrativní adresu, ale důvod pro to, abychom zde už 13 let měli kanceláře, to určitě není. Nakonec dnes jsou v Praze „módnější” místa, nosí se Karlín a Smíchov. Jenže, zakladatelé společnosti jsou dejvičtí rodáci a trávili tu dlouhá školní léta. Na gymnáziu Arabská zažili kvasící atmosféru konce devadesátek a jako vysokoškoláci ještě vstřebali podnětné prostředí dejvického ČVUT. Společně podnikat začali taky v Dejvicích, doma a na koleně. A jednoduše se jim odsud nechtělo, stejně tak jako velké části „Dejvičáků”. K tomu, najít si kanceláře právě tady, vedla celkem přímočará cesta.

Pracoviště máme v jednom z těch stylových bloků bytových domů s rozlehlými vnitrobloky z přelomu 20. a 30. let minulého století. Z oken vidíme na naši alma mater, České vysoké učení technické. Naši vizionářští šéfové nacházejí inspiraci ke svým plánům při procházkách ve vzkvétajícím kampusu nebo přímo v Národní technické knihovně, která je jeho součástí. Dokonce i tematické „Programatické setkání” jsme už dvakrát uspořádali přímo na Fakultě informačních technologií, ke které to máme nějakých tři sta metrů. V létě na vzdušném balkoně s výhledem do vnitrobloku a očima upřenýma na urostlé lípy (kdysi dávno tu prý býval růžový sad, wow!) a pod jejichž kořeny se údajně nachází rozlehlý podzemní kryt, si vyřizujeme soukromé telefonáty nebo pořádáme bleskové porady v úzkém kruhu.

Milé Dejvice, naše kanceláře nejsou zrekonstruované, nejsou klimatizované a kuchyňku máme na počet zaměstnanců směšně prťavou. Ale tísníme se v ní ochotně, v poledne mikrovlnka nestíhá ohřívat všechny ty donesené krabičky s domácími specialitami a ve spotřebě kávy i různých pišingrů si nezadáme s dobře prosperující kavárnou. Spřátelený majitel blízké jídelny nám připravuje páteční ranní hodokvas. My pak spojujeme příjemné s užitečným a páteční snídaně jsou zároveň věnovány informativním firemním schůzím nebo workshopům. Tvrdé obědové jádro také každý den obráží okolní restaurace a hodnotí nejen kvalitu a cenu jídel, ale i jejich genius loci. Pro ty šťastné z nás, kteří docházejí do kanceláře pěšky (někteří se i kvůli tomu do Dejvic přistěhovali), je každé ráno vlastně příjemnou procházkou většinou přes několik parčíků. Na teambuilding do Stromovky to máme coby kamenem dohodil a po práci se třeba můžeme vydat procházkou přes Pražský hrad na Malou Stranu.


Dům v ulici Srbská blízko Špejcharu

Co nás napadá, když se řekne Dejvice? „Nepřeberné množství vzpomínek na různé události a místa včetně těch, jejichž sláva pohasla a podlehly zubu času. Třeba: Naleštěná žula na podlahách, zábradlí a širokém schodišti obrovské školy na Náměstí svobody. Naproti škole ve „Skleňáku” cukrárna a vlídná paní prodavačka zručně balící nadýchané bílé objekty s lákavým obsahem…a obřadní síň kde byla úředně stvrzena nejedna pamětihodná svatba.
Zbrusu nová Technická menza ČVUT na ulici Jugoslávských partyzánů z jejíž čerstvě dokončené fasády se tu a tam snesl na chodník fialový nebo modrý kamínek. V památném kině Bruska ve čtrnácti první mládeži nepřístupný film. Oh. Hradčanská nebyla a „Špejchar” jsme říkali celému přilehlému okolí. Hanspaul City – kultovní hospody a neopakovatelná svobodná atmosféra v nesvobodné době. Skvělý mix lidí v Dejvicích a plno protikladů,” chrlí nadšeně naše kolegyně, dejvická rodačka.

A méně nostalgické pohledy mladších kolegů: „Jedenáct let studií, zaměstnání a bydlení, to je zatím moje dejvická bilance. Pojí mě s nimi práce, ale i lidé, které jsem díky ní poznal. A levý břeh Vltavy, kterému jsem věrný celý život”…„Dejvice pro mě ve své době představovaly rušné velkoměsto, kam jsem nadšeně dojížděla z nudné vesnice nejdříve do školy v Bílé ulici, mimochodem jedné z nejproslulejších funkcionalistických staveb v Evropě, a pak na gymnázium. Dnes vnímám Dejvice jako klidné a pohodové místo k bydlení a s radostí jsem si tu našla i zaměstnání.” …„Máme blízko do přírody i do centra, velký počet dobrých škol všech stupňů, několik divadel včetně toho „vlastního” – Dejvického, bazény, koupaliště, sportovní stadiony, architektonické a kulturní památky, rekreační místa.“ …„Denně tu proudí tisíce studentů a s nimi i nesmírná tvůrčí energie, je to nakažlivé :)”


Národní technická knihovna

Milé Dejvice, budeme muset končit, ale vězte, že si s vámi plánujeme pěkný a dlouhodobý vztah. A na závěr ještě svérázné vyznání jednoho mimopražského kolegy: „V Dejvicích se cítím bezpečně a zvykl jsem si na ně. Je to dané tím, že jsem tu chodil na ČVUT a taky tady pracuju. Nejvíc se mi líbí ty části, kam nepřijdu zrovna každý den např. vilky na Hanspaulce. Jsem z Hradce a ten mám rád. A Dejvice mi připadají jako malý Hradec, tak co si víc přát.”

Kateřina Čelikovská a Veronika Alexandrová

foto – archiv R2B2